Asi každý ví, v jaké nezáviděníhodné situaci se ocitla nejpopulárnější česká metalová legenda v předvečer dvacátých narozenin. Zpěvák Aleš Brichta opouští kapelu, kterou společně s kytaristou Jiřím Urbanem spoluzakládal a horké hlavy chrlí výroky, které si za rámeček jen tak někdo nedá. Namísto oslav tady máme mediální přestřelku, kterou jistě přiživil i kontroverzní článek v dubnovém čísle časopisu SPARK. Ponechme stranou spekulace, kdo že je skutečný viník, pravda, jak už to tak v životě chodí, bývá stejně někde uprostřed a věnujme se raději muzice…

Úlitba bohům, dárek fanouškům, zametení před vlastním prahem, vyprázdnění archivů, nebo jak jinak co nejvýstižněji okomentovat důvod vzniku celé "Archeologie"? Skalní každopádně po něčem podobném už dávno volali a poukazovali na to, že i ranná tvorba si zaslouží důstojné zakonzervování a s láskou opečovávané magnetofonové pásky s prastarými demáči a koncerty zasloužený odpočinek. A kdy nastává nejlepší příležitost pro podobnou kompilačku? Správně, při výročích! Prozradím to možná zbytečně dopředu, ale po poslechu "Archeology" soudím, že prach zapomnění nebude magnetofonovým babičkám souzen ani na stará kolena.

ARAKAIN již dříve dvakráte zalovil ve vlastní minulosti. Na živé desce k desetinám nejvydatněji, k patnáctému jubileu přesel zbylá zrníčka, a protože se členové před emisí desky nijak netajili tím, že nebudou znovu nahrávat již jednou v drážkách zachycené, rozhodl o realizovaných skladbách (z let 1982-1988) agilní fan club anketou mezi fanoušky a přáteli skupiny. Osobně se považuji za dost slušného pamětníka starší tvorby, ovšem až do čísla sedm, kdy to rozbalí letitý štych Aleše Brichty "Quasimodo", jsem vůbec netušil která bije. Na konto prvních šesti kousků tedy podotýkám pouze, že s výjimkou jedné Urbanovky jde taktéž o kompozice pana zpěváka a jsou převážně dost monotónní a přímočaré. V bleděmodrém lze ale pokračovat i při osmé "Slečně heavy" a deváté "Holka, ty jsi jak vlkodlak", i když s minulostí ani v těchto dvou případech porovnávat nemohu. Situace se radikálně mění od desátého "Prodavače barev". Následuje "May Day" Marka Podskalského, Brichtova "Wendy", dávná Machova hitovka "Nechceš", následovaná "Katem" a triptych končíme v trashi - "Poseidonem" a Urbanovým "Automatem svět". A co na to plápolající oko minulosti? ARAKAIN pochopitelně značně zredukoval vyhrávky, mezihry a z gruntu nově vyčaroval i kytarová sóla. Dneska se prostě hraje jinak. Ale muzika funguje, v tom bych žádný problém neviděl. Achilova pata je tradičně ve zpěvu. Brichta v posledních letech dospěl do značné monotónosti, která některým fanouškům vyhovuje, některým ne, každopádně jeho hlasový rejstřík klesl o tolik, že snad všechny pěvecké linky musely být posunuty tu o tercku, tu dokonce o oktávu níž. Mladý fanda ani nehlesne, strážce minulosti spláče! Texty jsou výpovědí doby, nikdo nic nepředělával, nic neupravoval a přiznejme si, spousta z nich je parádní hlína…

Záměrně jsem vynechal "Cornouto" a "Zimní královnu", ve kterých hostuje Lucie Bílá. Z původně zamýšlených čtyřech písní se na albu objevují pouze tyto a na vině je samozřejmě zpěvaččino, médii již mnohokráte propírané, zranění. Škoda, na druhou stranu buďme rádi alespoň za zlatou dvojku bílého, tvoří bez diskuse pomyslný vrchol celého kompletu. Záhadou mi ovšem zůstává, proč bylo na její hlas použito tolik hallu?!? Tam kde to u Brichty pomáhá a zakrývá nedostatky, u Bílé jednoznačně škodí!!!!

Protože vlastně jde o raritní nahrávku určenou převážně pro skalní příznivce, hodnocení si raději odpustím. Jako zasloužilý pamětník ovšem nechápu, proč nezůstaly zachovány původní pěvecké linky, byť za cenu přizvání několika schopných sboristů. Zpropadená výročí, zpropadená nostalgie! K ďasu, a já se tolik těšil!